Buenas tardes,
cestou z Olantaytanba do Cusca jsme se postupne stavili ve dvou trzistich - v mistnim "klasickem" a jednom tradicnim inckem v male horske vesnicce. Pro Vasi predstavu prikladam z mistni-mestske trznice obrazek prodejny mistniho reznika senora Juana Carlose Krcovicchu.
Incka trznice to bylo jine predstaveni - k mani bylo vse co by Vas v souvislosti s Inky napadlo a mozna i nenapadlo (napr. stanek s podomacky vyrabenymi gumovymi sandaly), ale hlavne to byl neuveritelny koncert barev - proste nadhera. Druzne jsem s krojovanymi devcaty v quecuanstine diskutoval o kvalite jimi prodavanych veci, materialech, cenach vc. jejiho vyvoje , mnozstevnich slevach a nasledne pak obchodne-spolecenskou druzbu ukoncil "bonbonovym ritualem" (nejen deti, ale i dospele peruanky si bonbony berou s radosti a dokonce se mi stava, ze se prihlasi i dalsi "neaktivni" prihlizejici). K memu velkemu poteseni bylo soucasti trziste take "rychle obcerstveni", ci jak rikaji nasi anglicky hovorici pratele "food court". Co vam budu povidat, kdyz citite tu vuni, vidite holkam indianskym az do kuchyne.........tomu se proste neda odolat (smazene ryby, brambory, veprove, kukurice). Postupne jsem obesel vsechny tri stanky, od vsech po trose neceho prikoupil (Gloria, jedna z kucharek dokonce za brambor nechtela ani zaplatit) a udelal si pod slusivym slunecnikem (plachta "ala Konkys") za par solu i s ostatnimi paradni "ruco" piknik. Na zapiti byla na trzisti k mani domaci "cica" - kukuricny kvaseny, vareny napoj na zpusob piva a poradne jidlo je preci treba take poradne zapit. Odskocil jsem si k vedlejsimu, mistnimi zjevne oblibenemu stanku, kde postarsi peruanka z velkych modrych plastovych barelu (evidentne jiz delsi dobu vsemozne pouzivanych), rozlevala cicu nalevkou do opakovane (zjevne radu tydnu) pouzivanych plastovych kelimku od piva. Pohled do barelu me vsak "lehce" zarazil - na hladine plavala pomerne hutna vrstva peny, zhruba takove podoby jak ji zname z pod splavu spinaveho potoka. Potom co vzala jeden z volne lozenych pouzitych kelimku, ten oplachla v kyblu "ciste" vody a nasledne do sucha vytrela svou jiz delsi dobu nepranou zasterou, nacez ponorila ruku i s nalevkou do barelu, bylo prvni co me napadlo "Ty v..le, tak to nedam" a zahy pochopil, ze tentokrat obed zapijet nebudu. Nechal jsem si nalet jen symbolicky, usmal se na ni, poplacal po rameni a s usmevem a se slovy "Muchas gracias, perfecto" odesel a kelimek i s cicou odlozil nedotcen na stul.
Odpoledne a navecer jsme si jeste prosli vecerni centrum Cusca, noc stravili v byvalem klasteru a rano vyrazili na 7 hodinovou cestu (cca 500 km) do Puna, jak jinak nez pres hory resp. nahorni planinu ve vysce kolem 4 tis.metru nad morem (viz take obrazky nize). Cestovali jsme sic "primym" dalkovym busem, ale sofer - doslova adrenalinovy mutant - zastavoval v tehle ridce osidlene prerii na znameni kde komu. Do dneska jsem se domnival, ze uz me na cestach v Peru nemuze nic prekvapit, ale jizda s timhle soferem predcila vse co jsem tady doposud zazil. Sedel jsem nahore v patre v prvni "lajne", takze jsem mel celou jizdu "live" primo pred sebou. Nejenze tradicne troubil na vse co slo, ale za zvuku peruanskeho Karla Zicha linouciho se z jeho kabiny, po ostatnich soferech ci okolostojicich, kteri se mu jen trochu nelibili skrze otevrene okno doslova rval, cca 200 km se nahanel s dalsimi dvema busy, predjizdel tak, jakoby se drzel Badova hesla - "plna cara neni zed", to ze nebylo pri predjizdeni tu a tam za zatacku na sto metru videt ho evidentne vubec netrapilo a v zatackach jsme si nekolikrat neplanovane presedli k sedicim ve vedlejsi rade resp.oni k nam. Wow....techto 7 hodin rozhodne zadna nuda nebyla.
Pro fajnsmekry nejen elektrikare prikladam par obrazku z Cusca a tez nekolik fotek z "trafficu" z vetsich mest.
Knapy
Žádné komentáře:
Okomentovat