Aklimatizacni vystup na Iliniza Norte (5.125 m.n.m.) skoncil bohuzel v refugio ve 4.700. Puvodne zamysleny vystup "suchou nohou" v mych trekovych botech zhatila neprizen pocasi. Uz behem dvouhodinoveho nastupu na tezko k chate celou dobu pomerne silne prselo, coz nevestilo nic dobreho. Pres noc pak napadl snih a ani lepsi boty by na tom nic nezmenily, neb nahore hrozily laviny a navic byla mlha. Nicmene i noc s 5-ti americany, 3 guidy (mezi nimi Diego, muj guide) a chatarem stala za to. Jeden z amiku mne dopredu pred veceri avizoval, ze se mohu tesit na "great meal". Co by jste asi v takove spelunce ve 4.700 a od pohledu velmi sverazneho chatere ocekavali. Preci jen americani a jejich fastfood neni uplne tou spravnou latkou. Ale co...vzdyt ja ani nic jineho nez cinskou polivku a nejakou kukuricu ci banan neocekaval. To co vsak chatar v jeho opravdu skromne kuchyni predvedl proste nemelo obdoby - trichodove menu s vybornou polevku, smazenym pstruhem, jakeho jsem od dob babicky nejedl a teplym tree tomato (tamarillem) jako desertem nakonec - opravdu "great meal" - amik nekecal.
Jeste pred vlastni dvohodinovou cestou z Quita pod kopec jsem si v outdoorovem obchode, kde jsme se balili, s borcema zafandil u dojezdu etapy Gira na Etnu a vysvetlil jim jak takove etapy a zavody jezdi Forman....ze by si nasi kluci Polance rozhodne ujet nenechali.
Odpoledne po navratu z kopce jsem v Quitu prvne videl modrou oblohu a slunicko.
Od nedele me pobolivalo za krkem a neco malo i na hlave. Kuzi jsem mel citlivou a zarudlou a nejak jsem si neumel uplne jasne vysvetlit co to asi muze byt. Vse jsem pochopil, resp. jsem se v mem vlastnim podezreni utvrdil dnes, kdyz jsem se koukl na do zrcadla a ona se mi z cerstve upravene pokryvky loupe kuze. Sice tady stridave porad prsi, je pod mrakem, ale mazat se kremem je zjevne treba tak ci onak a to mne jaksi doslo az ted.
Žádné komentáře:
Okomentovat